Splašené nůžky

Nic, co jste dosud zažili v divadle, se nepodobá tomu, co vás čeká teď… Komedie Splašené nůžky překvapuje už svou prehistorií. Úplně na začátku totiž stojí vážné psychodrama Scheremschnitt, které v roce 1963 napsal Paul Pörtner. Tento německý psycholog a dramatik je pojmem pro příznivce alternativních, improvizovaných žánrů. Hra točící se kolem vraždy koncertního pianisty byla jeho experimentem, jak lidé vnímají, či nevnímají realitu. V roce 1976 si z tohoto díla vypůjčili dějovou linku dva nadšení američtí divadelníci Bruce Jordan a Marylin Abramsová a svou hru uvedli pod názvem Shear Madness ve městě Lake George. Do improvizací herců se postupem času čím dál tím víc zapojovalo publikum. „Pokud diváci mají na jazyku něco vtipného, nechte je mluvit,“ doporučoval Jordan svým kolegům. Hra se tak výrazným přičiněním lidí v hledišti vyvinula v interaktivní komedii, ve které je možné opravdu všechno. V tom také vězí její základní kouzlo. O tom, jak za pár let dokázali zúročit zkušenosti s komunikací s diváky, autoři přesvědčili na premiéře Splašených nůžek v Bostonu z ledna 1980. Od tohoto data si komedie připisuje jeden superlativ za druhým. Tři její nastudování v USA jsou zapsána v Guinessově knize rekordů na prvních třech místech nejdéle hraných činoher v historii amerického divadla, bostonská inscenace, která je stále na repertoáru, je dokonce zaznamenána jako druhý nejdéle uváděný nemuzikálový titul na světě (po Pasti na myši). Splašené nůžky byly dosud odpremiérovány na 36 místech světa, přeloženy do 11 jazyků a vidělo je 8,5 miliónu diváků. Není divu, že hra boduje také v České republice. Její první tuzemské nastudování souborem Východočeského divadla Pardubice z roku 2007 se stalo komedií roku, divácky nejoblíbenější hrou roku 2008 a získalo Cenu poroty přehlídky České divadlo 2008.

Marilyn Abramsová a Bruce Jordan, dva bývalí středoškolští kantoři, kterým učarovalo divadlo, se poprvé sešli na prknech, jež znamenají svět, v roce 1976 coby herci ve hře I Do, I Do v divadle Lake George Dinner. Ve stejném roce také zahájili přípravy komedie Shear Madness. Bruce Jordan hru režíroval a zároveň vytvořil postavu Tonyho, Marilyn Abramsová hrála Barbaru. Oba dva jako poradci také dohlíželi na inscenování Nůžek v Římě, Budapešti, Detroitu, Mexico City, Fort Lauderdalu, Johannesburgu, Lisabonu, Buenos Aires a Madridu. V roce 1997 získali ceny Charlie Chaplin Comedy Award, kterou uděluje The National Comedy Hall of Fame.

3 otázky pro Petra Novotného :

Co vám jako první prolétlo hlavou, když jste se seznámil s detektivní komedií Splašené nůžky?

Že tahle hra je splněným snem snad každého divadelníka. Nepřestává nás totiž lákat pokušení zbourat pomyslnou stěnu mezi jevištěm a hledištěm, k čemuž si dopomáháme takzvaným zcizováním, tedy vystupováním z postav. Na chvíli se tváříme, že roli můžeme odložit jako kabát a oslovit diváky přímo sami za sebe. Do chvíle, než jsem se setkal se Splašenými nůžkami, mě nenapadlo, že se tento princip dá udělat daleko zábavnější, a to tak, že zůstaneme postavou, kterou nám někdo napsal, a začneme si s publikem povídat jako někdo jiný. Díky tomu nám diváci mohou bez uzardění říkat do očí, co si o nás myslí, čímž vzniká neuvěřitelné množství komických situací. Navíc to dělá z každé reprízy originál, v tomto případě skutečně platí, že doslova každé představení je jiné. V # neposlední řadě jsou Splašené nůžky nezvyklou detektivkou, která všem milovníkům tohoto žánru velkoryse nabízí, po čem jistě touží nad každou knihou nebo u každého filmu: mohou přechytračit autora a za něj rozhodnout, kdo je vrah.

Nebál jste se, že se třeba nepodaří zbavit publikum ostychu a vtáhnout ho do hry jako partnera?

Napadlo, přiznávám. Ale vyvedla mě z toho návštěva představení Nůžek v polském Krakově. Majitelé licence totiž předepisují každému režisérovi, který chce tuto hru nastudovat, že nejdříve musí zhlédnout některou z jejích inscenací. V Polsku jsem na vlastní oči viděl, že to opravdu funguje. Není důvod, aby tomu u nás bylo jinak. O tom jsme se přesvědčili v Pardubicích, kde jsem tuto hru režíroval v roce 2007 v české premiéře. Ať jde o představení pro školy nebo pro důchodce, lidé reagují stejně živě.

Klade takový typ hry zvláštní nároky na výběr hereckého obsazení?

Jsou herci, kteří jsou vynikající, nicméně bojí se pouštět se mimo předepsaný text, přestože byste to do nich kolikrát neřekli. Rozsvícení světel v sále by je navíc spolehlivě vyhnalo z jeviště, neboť se při hraní potřebují hluboce # soustředit čistě na sebe, na svůj výkon a nejsou improvizátory tohoto typu. My jsme potřebovali herce, kterým to nejen že nevadí, ale naopak je to nakopává a dodává další porci adrenalinu.